„Kresba, to je řemeslo“. Tohle heslo zazní na výukových hodinách kresby snad pokaždé.
Velmi si užívám onen proces přenesení rukou toho, co vidím, na papír. Je to studie. Hlava se vejde do těla kolikrát? Špejlí měřím správný poměr a ostřím na nahé tělo, abych zjistila, jak to vychází, jak si kresbu rozvrhnu. V tom starší paní výtvarnice, která zrovna pózuje, pokřikuje ze svého místa figurantky: „Dejte si ten papír níž, ať se vám tam vejdou moje nohy. A zavírejte, děťátka, dyť už jsem nahatá. Někdo šikovnej, ať pustí hudbu!“
Léty praxe vycvičené oči Libora Kalába a Zbyňka Sedleckého přijdou vždy v ten správný okamžik. Upozorní na nedostatky v kresbě a jejich nápomocné rady mě pokaždé posunou o kousek dál.
Na konci hodiny, když se jde bodovat, si často vyslechnu: „ No, moc velká studie to není, ale je to vtipný, takový živý“.
Celá škola UMPRUM v sobě nese svého jedinečného ducha. Nachází se v krásné budově u stanice Staroměstská. Sotva vstoupím, připadám si tady jako v jiném světě. Dostavuje se zvláštní úleva. Vítá mě “kreativní bordel ” na chodbách, počmáranej výtah a záchody. Právo svobodně se vyjádřit je zde povoleno. Kreslírna mi připadá jako bezpečné místo. Mám tam svoje tři hodiny na to, abych mohla totálně vypnout. Koukat na naháče a zachytit ho v celé jeho kráse. Každý naháč má svůj příběh. Jde o profesionální pózéry. Každý týden jsou pro nás připravení, abychom díky nim mohli zdokonalovat svůj um.
Kdo je normální?
Jednou se spolu dva figuranti pózující současně (občas jsou totiž i rovnou dva na jednu kreslírnu) pustili do zajímavé polemiky: „Kdo je víc normální? My, když pózujeme, nebo oni že nás malujou?” No, těžko říct. První, co pronesla moje maminka, když jsem jí sdělila, že chodím na kurz figurální kresby, bylo: „No, doufám, že ty se svlíkat nebudeš“.
Neustále mě překvapuje, jak podobné věci všichni řešíme. Na jedné naší další hodině pózovala postarší korpulentní dáma, která mimo jiné peče skvělý štrůdl. Celá udýchaná z té fušky ze sebe sundala oblečení, vylezla dva schůdky ke své židli, usadila se na místo, a když trošku pookřála, s takovým provinilým pohledem do země spustila svůj ospravedlňující příběh: „U nás v domě bydlela jedna malířka. Jednou mě jako malou holku odchytila, jestli by si prý nemohla namalovat moji maminku. Když jsem to mamince vzkázala, odvětila, že to tedy v žádném případě! Kdyby tak moje maminka věděla, že tady teď sedím před vámi nahá já. To by se jí nelíbilo.“
Tradiční ruční kresba
Na kurz se mnou chodí spousta mladých lidí, kteří se připravují na talentové zkoušky. Moc jim fandím. Každá hodina je pro mě jedinečná. Možná, že čím více jich absolvuji, začnou si postupně být podobné. Ty hodiny se vyučují dost podobně už řadu let. Líbí se mi, že se ruční práce, v poslední době těší stále větší oblibě a uznání. Snad je tedy přece jen dočista nevytěsní moderní technologie.
Máte rádi ruční kresbu? A nebo i sami kreslíte? Nebo něco ručně vyrábíte?