Jedna z nich od MgA. Andrey Vokřálové mě přiměla napsat další článek na blog. Přednáška pojednávala o tom, že cesta interiérového designéra není procházkou růžovou zahradou. Je to hlavně o výdrži a o tom mít po ruce šikovnou partu řemeslníků. Andrea také mimo jiné zmínila, že svoje studenty učí vrtat, protože bez toho se dneska prostě neobejdou.
Historky a zážitky, které slyším od svých známých nebo je i já sama zažívám, jsou někdy opravdu skutečně alarmující. Nejdříve bývají k vzteku, pak k pláči, no a nakonec, když je vše zažehnáno a vypráví se o tom v hospodě, dojde i na smích.
Určitě nechci házet všechny řemeslníky do jednoho pytle. Najdou se i šikovní, kteří dodržují pracovní postupy, drží se projektu, u práce používají hlavu a ve svém oboru představují opravdovou špičku. Takových si opravdu vážím.
Tento článek bude ale o těch druhých. Možná i vy zrovna řešíte nějakou prekérní situaci. Tak vás můžu ubezpečit, že je to bohužel naprosto normální a že v tom rozhodně nelítáte sami. Zažíváme to všichni. Dokonce mívám občas pocit, že se žádný projekt bez menšího či většího zádrhelu prostě neobejde.
Ráda bych se s vámi podělila o pár perných momentů, které jsem si v poslední době zažila. Doufám, že vás pobaví.
Obkladač
Obkládali jsme doma koupelnu. Vybrali jsme bílé obklady s nepravidelnými hranami 20 x 20. To, jak budou obklady položené, jsme předem do detailu promýšleli – jak je seříznout kolem vany, rohy jsme chtěli kamenické, vše jsem měla nakresleno. Půlka koupelny už byla hotová, mohlo by se tedy zdát, že už není co zkazit. Stejně nám to ale nedalo a raději jsme se s přítelem jeli podívat, jak dopadla druhá půlka. A ještě že jsme to udělali. Čerstvě zaspárované obklady jsme museli strhávat vidličkou. (Nic lepšího jsme neměli po ruce). Naštěstí to ještě šlo a spáry nestihly zatvrdnout. Obklady kolem okna si to valily pěkně z kopce, seříznuté do šikma. Stavbyvedoucí, který se zhostil role obkladače, byl nejvýše povolaný k tomu úkonu. Kouřil jednu cigaretu za druhou a vypil asi 5 kafí během hodiny. Ráno, když viděl to překvápko, že může začít znovu, pronesl: „Udělám to tak, jak mi řeknete. Vy se na to budete dívat.“ Udělá to znovu a lépe, to je bezva. Ale nějak jsem to pořád nedokázala pochopit, jak to mohl napoprvé tak “zprasit”. Vždyť to doslova bilo do oči!
Průběžně jsme ho pak raději chodili kontrolovat. Ještě jsme se párkrát chytli nad podlahou. Ano, místnost má křivé zdi, jde o starší dům. Ale kvůli tomu přece ještě nemusí jít dlažba křivě od prahu do levého rohu v místnosti. Nakonec jsme to vítězoslavně dotáhli, ale málem jsem se u toho naučila pokládat obklady sama, protože přece „dívat se na to budeme my.“
Štukatéři
V příbramském bytě bylo potřeba kompletně vyměnit elektrické rozvody, a to znamenalo udělat rovnou i nové štuky. Když se štukatéři ocitli v bytě, zajásala jsem a těšila se, jak krásně ten byt prokoukne. Nutno dodat, práce jim skutečně šla pěkně od ruky. Začalo to drhnout, až když se nic netušíc vesele zeptala: „A co stropy? Ty bude dělat kdy?“ „No, ty my neděláme, slečinko.“ Aha. Jakože cože?! Jak je tohle sakra možný? Jak by si třeba švadlena mohla dovolit říct, že šije jenom kabáty bez rukávů. Nebo účetní trval na tom, že zpracuje faktury, ale daňové přiznání neudělá.
Možné je i nemožné
Bohužel to možný je a celkem běžně. A hned vám povím, proč. Protože po řemeslných profesích je velká poptávka. Jenže šikovných lidí, kteří by ji nasytili, ubývá. Mladí, zdá se mi, fyzickou prací pohrdají. Umění řemesla se pomalu vytrácí. Kluci po vyučení nebo po škole jdou radši jak cvičený opice datlovat něco do počítače nebo třeba jezdí Ubrem.
A tak mají tihle štukatéři a jim podobní zelenou. Těm pánům nezáleží na dobrých referencích. Když na práci ještě ke všemu spěcháte a nejste ochotni čekat 2 měsíce, až budou moct ti šikovní, jste ještě v horší situaci. Oni moc dobře vědí, že zase za chvilku někdo zavolá a bude něco potřebovat.
Vědí to ti pánové, kteří po vybroušení parket dali místo tří vrstev laku jen jednu. Vědí to i ti, co posunuli montáž tlakové nádoby od studny oproti výkresu v technické místnosti tak, že pračka, která měla být hned vedle, se tam už nevejde. Stejně tak i ti, co vyřízli díru na dřez v pracovní desce o kousek dál, než dřez ve skutečnosti je. A ví to i onen pán, co dostal výkres na novou branku a za 14 dní byl spatřen na místě branky znovu, tentokrát na zaměřování, protože evidentně výkres někde ztratil. Tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Dobře si uvědomuju, že nikdo není dokonalý a chybička se může vloudit. Ale jde mi především o aroganci, s jakou se chyby potom řeší. O to s jakým nezájmem se práce provádí, jako by to bylo nutné zlo, které se musí přetrpět, protože běží prachometr. Ten zájem a přístup k práci, to je ten zdroj, který dělá z člověka buď profesionála, nebo potížistu.
Ferdou Mravencem lusknutím prstu
Není pak divu, že se studenti interiérového designu učí vrtat. Když rekonstruujete nebo stavíte nový dům, naučíte se dělat sami spoustu věcí. Rázem se stanete kutilem Timem, nebo Ferdou Mravencem “práce všeho druhu“. Například já už bravurně zvládám vymalovat celý byt I SE STROPY a troufám si i na povrchovou úpravu v imitaci kamene.
Jaké jsou vaše zkušenosti s řemeslníky? Můžete přidat svůj příběh do komentáře? Nebo se najde někdo, u koho vše šlo jak po másle a vy jste se nemuseli o nic starat?