Rubriky
Art

Jak paní Y jela tramvají

Dnes ti povím příběh, jak paní Y jela tramvají.

Byl chladný lednový podvečer. Tramvaj se blížila do stanice Tusárova. Okno prázdného pokoje bez nábytku uprostřed bytového domu svítilo do ulice jak polárka na nebi. Na zdech pokoje visely velké formáty obrazů a u jedné stěny stál muž. Soustředil se na tahy štětcem. „Jeee, tady někdo tvoří,“ pomyslela si paní Y a vytáčela hlavu, jak jen to šlo, aby se mohla ještě chvíli na muže dívat.

Na zastávce Letenské náměstí přistoupili dva týpci. Jeden byl celej zaflákanej od barvy, na sobě měl dámskou sukni, v ruce látkovou tašku, z které čouhaly papíry, a rozčepejřený vlasy rámovaly milý obličej. Druhej nebyl v outfitu tak odvážný, ale osobitý ráz z něj taky doslova prýštil. Paní Y se na ně nemohla vynadívat. Byla přesvědčená, že jdou z nedaleké AVU. V hlavě jí naskočil scénář, jaký by to bylo, kdyby se jich zeptala: „Ahoooj, kam jedete? Na čem teď pracujete?“ … „Co je ti do toho, ty stará, unylá dámo!“ „No, to snad ne, to jsi nemusel, až tak mě chránit zase, tebe už dobře znám, ty vnitřní hlase,“ napomenula paní Y svůj myšlenkový pochod a dál na ně civěla s jazykem za zubama.

Zbytek cesty si vystačila sama se sebou. Vedla úvahy o tom, jak je mraky lidí, kteří malují. Někdo z nich to dělá pro zábavu, někoho to živí. Jak je k malování potřeba talent, zvládnutá technika, jedinečný a rozpoznatelný styl, štěstí a kontakty, mít srdce umělce a rozum obchodníka, dlouhý seznam uskutečněných výstav, výhru v soutěži, odpovídající vzdělání…

Blížila se její cílová stanice. Přistoupila ke dveřím tramvaje a stačila se ještě ohlédnout. Na sedačce seděla dívenka s tužkou v ruce. Upřeně hleděla na pána v klobouku a snažila se ho zachytit do svého skicáře. „Co je tohle za divnou jízdu?,“ nechápala paní Y.

Když přišla domů, vzala si list papíru a napsala:

„Dnes jsem si vybrala nesrovnávat se s ostatními. Jsem tvůrčí bytost a zavazuji se pečovat a vyživovat svého vnitřního umělce. Vím, že toho, co mohu nabídnout, je dostatek. Nechť radost probouzí mě.“

Paní Y taky malovala obrazy, a ten den přitahovala do svého života to, co se nachází ve stejné vibraci.

Znáš to taky? Když něco děláš, najednou se kolem tebe rojí nespočet podobných věcí. Vidíš je téměř na každém rohu.

Myslím si, že by nás to nemělo odradit od toho, co děláme. Můžeme v tom vidět příležitost, zaradovat se, že nám nějaká vyšší moc dává znamení si něco uvědomit a napojit se, potkat třeba spřízněné duše. Nemělo by nás to vést k pochybnostem, ale mělo by to mít opačný efekt a povzbudit naši sílu.

Jak to vnímáš ty? Stala se ti někdy podobná situace?

P.S. A příště si dáme zase něco přízemnějšího, zabrousíme do světa interiérů. Co se výtrvarna týče, na FB jsem založila skupinu Malování s Kykatkou, kde s tebou budu ráda sdílet a podporovat tě v tvoření.

Rubriky
Art K vyšší kreativitě

Umělcova duše

Úvahy o kreativitě, tvoření, talentu, o kouzlu, které se každou chvíli děje kolem nás. Myšlenky o těchto věcech se mi teď objevují více než kdykoliv předtím. Ráda se s vámi o ně podělím a zavedu vás do svého světa.

Kreativitu, pokud si ji dovolíme, má v sobě každý z nás. Můžeme skrze ni léčit svoji duši.

KREATIVNÍ ZAHRÁDKA

Ke kreativitě přistupuji jako k takové své zahrádce. Stačí se o ni starat a ona pak krásně kvete. Pro krásnou zahrádku je důležité nechtít to, co mají druzí, nesrovnávat se s ostatními a hotové dílo příliš neposuzovat a nehodnotit.

 

Na místo toho hledat, objevovat, zkoušet nové věci. Zkoumat, kterému kvítku se bude na zahrádce dařit, které tu už roste, jaká rostlinka bude pro mě a zahrádku ta nejlepší.

Toto hledání a zkoušení vyžaduje svůj čas. Musíme být trpěliví a nespěchat. Růže v zimě nevykvete.

A palma v zimě nepřežije. Měli bychom respektovat prostředí a podmínky, v kterých se zahrádka nachází.

Pravidelně o ni pečovat. Nelpět však na ní. Zalévat, ale přitom nepřelévat.

Být si vědom její krásy a hodnoty, kterou pro nás má, chránit ji před parazity a plevelem.

Vyživovat ji a dopřát zábavu. Nějaký ten slepičí bobek nebo kravské lejno přijde vhod. A taky ptáčky, včelky, broučky a mravenečky jistě přivítá.

Nechat se vést intuicí, nechat si napovědět vyšším vedením, naslouchat, kam co zasadit, co vytrhnout, vykopnout, ustřihnout, uštípnout.

Zároveň sbírat dostatek informací a stále se učit, která rostlinka chce více slunce, která stín, vlhko nebo sucho.

Nebýt na zahrádku sami, mít kolem sebe ty pravé spřízněné duše, které nám pomůžou zahrádku posekat, dají nám nové semínko nebo sazeničku.

Nemít zahrádku jen sami pro sebe a sdílet ji. Z rozkvetlých květin udělat někomu kytici pro radost, ze sklizených jablek upéct štrúdl pro celou rodinu.

Nebát se nezdaru. Mít odvahu konat a hlavně

VĚŘIT, že rostlinka vyroste, kvítko vykvete a plod se urodí.
Na takové zahrádce pak roste opravdovost, vytrvalost, disciplína, statečnost, vášeň, radost, důslednost, trpělivost, vděčnost, pokora a víra.